Reportáž z Moson Model Show 2018

posted in: Zprávy | 0

Rok se s rokem sešel, přišel duben a čas vypravit se do malého lázeňského městečka na severozápadě Maďarska. Mosonmagyarovár přitáhl pozornost většiny modelářské komunity už po dvaadvacáté. Pro mne to byla čtvrtá návštěva, takže jsem již tušil, co o víkendu prožiji a jak se na to připravit.

S partou modelářů jsme autem vyrazili už v pátek dopoledne, což se vzhledem k dopravní situaci na D1 ukázalo jako prozřetelný tah. Po pěti hodinách jízdy s několika zastávkami jsme přijeli k nové sportovní hale, kde se výstavní soutěž Moson Model Show konala podruhé. Na místě již byl poměrně velký mumraj a na stolech modelů tolik, že by se za takové množství nemusela stydět žádná větší soutěž v naší kotlině. Po zaplacení startovného a čtvrthodince strávené ve frontě u registrace jsme se vydali ubytovat a do města na večeři.

Nedílnou součástí této mezinárodní soutěže je setkávání modelářské komunity ze všech koutů světa. Nepsaným pravidlem pak je, že tato setkávání probíhají v restauraci Korzo na pěší zóně, kde celý víkend zní rozmanitá směs jazyků, alkohol teče proudem a konzumují se lokální speciality. Nic se ale nemá přehánět, tak jsme se před půlnocí odebrali na kutě, abychom byli dostatečně odpočatí na to, kvůli čemu jsme přijeli.

V sobotu jsme hned po snídani vyrazili do haly volnou chůzí. Vzhledem k velké účasti a návštěvnosti jsme očekávali obtížnou dopravní situaci v okolí výstavních prostor, což se záhy potvrdilo. Parkující auta lemovala ulice už 500 metrů od haly, což jen dokládá popularitu, jíž si soutěž za dvě dekády konání získala. Po příchodu k hale bylo jasné, že uvnitř bude i přes poměrně komfortní prostory mezi stoly poněkud těsněji, než v loňském roce. Přejímka modelů trvá do 12 hodin, přičemž už v devět hodin ráno nebylo na stolech téměř žádné volné místo. V celkem pěti zónách byly k vidění miniatury opravdu všeho, na co si člověk vzpomene od obligátních letadel všech typů a období až po roztodivné kreace z papíru a multimediální instalace.

Celá sobota se nesla ve znamení inspekce vystavených modelů, diskusí s modeláři, nákupů a krásného počasí. Bylo tedy na co koukat jak na stolech, tak mezi nimi. Mošoňská soutěž se vyznačuje obrovským množstvím neokoukaných modelů. Těch se letos sešlo 2471, což je o třicet procent více, než v loňském roce. V obou kategoriích bylo k vidění opravdu hodně mistrovsky postavených děl, která u nás doma nemáme šanci vidět ani na těch největších soutěžích. Fotky, kterých jsem několik připojil k článku, vydají za tisíc slov, zároveň ale neřeknou úplně vše. Mošoň se zkrátka musí zažít na vlastní kůži.

Po oba dny kromě výstavy probíhaly také nákupní orgie, neboť stejně jako se z různých koutů sjíždějí do Mošoně modeláři, tak se zde koncentrují také prodejci modelů, barev, chemie a nářadí. Každý rok si říkám, že nic nepotřebuji a nebudu tedy utrácet a jako každý rok mi nějaké užitečné nářadí, doplňky nebo krásné modely padnou do oka a odjíždím domů obtěžkán taškami a černým svědomím.

Oproti zvyklostem v našich končinách se modely na Moson Model Show sklízejí ještě před vyhlášením vítězů, takže po nedělní jedné hodině odpolední začal velký úklid, kontrola škod a první loučení. Za doprovodu místního dechového orchestru jsme naskládali věci do auta a zaujali jsme místa v hale, nyní přeměněné na hlediště před jevištěm s řadami plaket a diplomů. Na rozdíl od loňských ročníků bylo letos zavedeno také promítání výsledků na velké LCD tabuli, čímž se zrychlil celý ceremoniál, který v roce loňském zabral bezmála tři hodiny. Drobnou kaňkou bylo chování některých modelářů, kteří se po vyhlášení svých kategorií jali opustit halu. Naprosto chápu, že technikáře a figurkáře letadla nezajímají, nicméně nikomu ta trocha potlesku úspěšným kolegům neublíží. Notabene, když se na úplný závěr vyhlašují mistři zaměření (letadla, lodě, technika, figurky a diorama) a hlavně absolutní vítěz trofeje Best of Show, kterou si pro letošek převzal Tomáš Hrdlička z České Třebové za model stožárového radiolokátoru 40V6M.

Po ceremoniálu následovalo rozloučení, přísliby účasti v dalším ročníku a překvapivě plynulý odjezd z přeplněných parkovišť a přilehlých ulic. Letos jsem odjížděl bez ocenění, nicméně s pocitem, že se organizátorům podařilo opět překonat předchozí ročník a že šlo o můj doposud nejlepší zážitek. Příští rok se v malém lázeňském městečku na severozápadě Maďarska opět uvidíme.

Na závěr přidávám ještě několik momentek výtvorů, které mne v té záplavě nejvíce zaujaly:


Leave a Reply