24.6.1966 – 31.01.2023
Vzpomínky na Šámiho
Alfred Riedel
V úterý 31. ledna jsem seděl s Honzou Zdiarským z Eduardu v restauraci u našeho hotelu v Norimberku. Vychutnával jsem si večeři a pohodu po náročném dni vyplněném přípravou stánku na veletrhu. Tu pohodu ale smetla zpráva, která mne velmi zasáhla. Umřel Petr Šámal. Nebyl na tom zdravotně dobře delší dobu, ale podle zpráv, které jsem dostával, se zdravotně začal zlepšovat. Takže to přišlo jako blesk z čistého nebe. Po Petru Douskovi a Radku Pavlíčkovi mi odešel další skvělý kamarád…
Petra jsem poznal někdy na konci roku 1990, nebo začátkem roku následujícího. Seznámil nás společný kamarád a můj spolužák Petr Šobíšek na výstavě modelů, pořádané KPM Albatros. Se Šámim, jak jsme mu říkali, jsme si rozuměli ve spoustě věcí. Modelařina a zájem o historii byly samozřejmě jednou z nich. Šámi měl přehled, bohatý archív a byl podobně jako my „pacient“. Stali jsme se členy Albatrosu a Šámi se nám stal tak trochu mentorem. Přece jen byl o něco starší. Na rozdíl ode mne, tehdy studenta, a Petra Šobíška na civilce, pracoval a měl auto. O dva roky později jsem začal pracovat v prodejně MPM Myslíkova a Petr Šobíšek v té době pracoval v prodejně MPM Budějovická. Šámi se díky své práci u PRE, pohyboval po Praze a velmi často se stavil na jedné nebo druhé prodejně. Okolo obou prodejen vznikla parta kolegů a jejich kamarádů a kamarádek. Šámi byl jejím významným členem. V té době získal garsonku v Písnici, takže se naše parta měla kde scházet. Tak bohatýrské mejdany, jaké se konaly u Šámiho, bychom už dnes asi nepřežili. Jezdili jsme nejen na modelářské soutěže, ale i na výlety a na hory. Šámi s kytarou, na kterou bravurně hrál, se staral velmi často o zábavu. Hudba byla totiž jeho dalším velkým koníčkem. Kromě toho, že hrál na zmíněný hudební nástroj, sbíral také desky a jeho přehled o kvalitní hudbě byl ohromující.
Ale čas plynul, Šámi se usadil, oženil, narodila se mu dcera a později syn. Ten přišel na svět jen o pár měsíců dříve než náš syn. Takže jsme se občas potkali i s rodinami, nejčastěji na nějaké modelářské soutěži. Na rozdíl od Šámiho, který stále pracoval u PRE, já odešel z MPM, abych se posléze obloukem vrátil do Special Hobby. Takže jsem se s Šámim vídal i pracovně, protože se mezitím stal předsedou modelářské sekce SMČR a řešil sponzoring. Po předchozím až tragickém vedení převzal modelářskou sekci v rozkladu. Díky svému nasazení, organizačním schopnostem a znalostem se fungování plastikové sekce SMČR změnilo mnohonásobně k lepšímu. Zároveň vedl dětský modelářský kroužek v Písnici a vychoval spoustu nových modelářů. O děti se staral jako trochu nerudná, ale velmi starostlivá kvočna. Bohužel se podobně pečlivě nestaral o své zdraví, což mělo fatální následky. Šámi odešel příliš brzy. Chybí mi
Milan Mikulecký
Vždy, když někdo odejde, všichni se na něj snaží vzpomínat jen v dobrém. V případě Petra Šámala to mám jednoduché, já jsem ho zažil skutečně jen v tom dobrém. A myslím, že všichni, kdo ho znali v souvislosti s jeho vášní – plastikovým modelářstvím – to mají stejně.
Přiznám se, že já jako modelář za moc nestojím, ostatně naposledy jsem něco slepil někdy před pětatřiceti lety. Když se moje děti dostaly do věku, kdy, již bylo na čase začít u nich rozvíjet jemnou motoriku, musel jsem sebekriticky uznat, že pod mým vedením by získaly spíš negativní návyky. Zavolal jsem proto Vláďovi Šulcovi z Eduardu, s tím, že bych rád pro děti najal nějakého modeláře, který by je zasvětil do modelařiny v jedenadvacátém století. No a Vláďa mi dal číslo právě na Petra Šámala s tím, že vede modelářský kroužek v pražské Písnici. Tak jsem poprvé potkal Petra.
Co mě překvapilo? Především to, kolik dětí do klubu Křížem Krážem chodí. A potom to, že i když mají dnešní děti k autoritám jiný přístup, než jaký jsme měli my, Petr i jeho kolegové je zvládnou „ukočírovat“ i bez fyzických trestů, nebo psychického zhroucení. A hlavně, že i pro děti na začátku puberty je Petr nezpochybnitelnou autoritou. Pochopil jsem, že vést modelářský klub není jen o
samotném „patlání“, ale o víkendech strávených na modelářských soutěžích, o shánění sponzorů nebo o jednání s majiteli prostor, kde klub funguje. Petr byl duší a motorem toho všeho. Ale u toho to nekončilo, Petr také organizoval cesty do různých muzeí. Jednu, u které jsem měl možnost být, z Točné do Vojenského technického muzea v Lešanech, nám na poslední chvíli „vypadl“ řidič do historického Dodge WC 52. No, tak za volant usedl právě Petr, a statečně se popral s řízením auta bez synchronizované převodovky a řady jiných vymožeností moderních aut.
Petr, kromě letadel produkovaných v různých měřítkách, měl rád také ta skutečná. Sám kdysi létal v Aeroklubu Točná, a když jsem mu nabídl možnost jít si zalítat, neodmítl. Přestože od dob, kdy sám usedal jako pilotní žák do kluzáku Blaník, uteklo hodně času, bylo znát, že pro lítání má pořád cit. Když převzal řízení, neměl jsem sebemenší nutkání jeho pilotáž jakkoliv korigovat. Měli jsme možnost si spolu zalítat Stearmana, Zlína C-305 nebo Cessnu C 180 v úpravě pro „bush flying“. Petr mě pak překvapil, protože každé z těchto letadel si pořídil jako model s tím, že si je postaví přesně v tom zbarvení, v jakém jsme spolu letěli. Nevím, zda to stihl, nemoc, se kterou nakonec prohrál souboj o svůj život přišla poměrně rychle (minimálně pro mě, protože Petr o svých potížích moc nemluvil) a ve formě, která mu kromě bolestí způsobila i hospitalizaci v nemocnici. Přiznám se, že v paměti ho všichni budeme mít jako neúnavného organizátora s jeho typickým úsměvem. Jako člověka, který nikdy neodmítl pomoc nikomu, kdo ho o ní požádal.
Sám mám tři děti a vím, jak je náročné se o ně starat, něco je naučit a předvídat co všechno je může napadnout. O to větší respekt a úctu mám k lidem, kteří se kromě těch vlastních věnují i dětem, které by pro ně mohly být cizí. Petr byl jedním z nich. Vedl je k lásce k historii, k trpělivosti a učil je celé řadě dovedností, které jim neposkytne ani škola, ani jejich rodina. To vše ve svém volném čase a bez nároku na odměnu. V dnešní době, zaměřené na výkon, na peníze a vlastní úspěch byl téměř postavou z jiných časů. Petře, budeš nám tu scházet.
